Prý chodím se svým nejlepším kamarádem
14. září 2010 v 15:16 | *
Už jsem něco málo zmínila v nedávném článku, dovolte mi ale moji "lovestory" s nějlepším kamarádem malinko víc rozvinout do podrobností.
O velikonočních prázdninách jsme měli třídní sraz ze základky. A protože jediný, s kým jsem z bývalé třídy v pravidelném kontaktu, je můj nejlepší kamarád Kuba, vyrazili jsme na místo srazu společně. Už to vyvolalo nesmyslně udivené reakce...
Sešlo se nás pouhých osm "kousků" a zapadli jsme do nejbližší hospůdky. Začalo se pít, povídat... Usadila jsem se uprostřed babince, ale diskuze tak nějak vázla, a tak jsem už po chvíli měla zaječí úmysly. Ty mi ale překazilo stěhování se do jiné hospůdky. Dala jsem tedy třídě ještě jednu šanci, ale s tím, že jsem se tentokrát vtěstnala mezi spolužáky namísto spolužaček.
A nálada byla rázem o sto stupňů lepší! Bavili jsme se, smáli, čas ubíhal neuvěřitelně rychle, přibývalo alkoholu v krvi... Když v tom se ke mě naklonila jedna ze spolužaček a na rovinu se zeptala, jestli mám něco s Kubou. Hodně mě tahle otázka překvapila, tak jsem celá rozesmátá odpověděla, že rozhodně ne, že jsme od loňského léta hodně dobří kamarádi. Tím pro mě tohle vysvětlování skončilo.
A pravidelní čtenáři si jistě pamatují, jak večer dál pokračoval, viďte? Lítání nahoru po schodech s Kubou, abych napsala našim sms, setkání s Alešem u záchodů...
O necelý týden později se mi po víc než po půl roce ozvala kamarádka ze základky - Sabka, která na srazu nebyla, že by mě chtěla vidět a pokecat si. Souhlasila jsem a sešly jsme se. A první věta? "Slyšela jsem, že máš něco se Kubou."... To mě už ale rozčílilo a nebylo těžké uhádnout, kdo jí něco takového nakvákal! Onu dotyčnou jsem ostatně potkala o den později a nehezky jí to vmetla do tváře!
A nakonec, jedna ze současných spolužaček a bývalá spolužačka v jedné osobě se přišla taky přeptat. Všechno jsem jí po pravdě vyvrátila, ale nejspíš mi moc nevěřila... A ten den, kdy se mě ptala, nás o něco později viděla spolu (náhodné potkání na semaforu!), takže jsme nebyli ušetřeni významných vševědoucích pohledů, když jsme ji míjeli a další den ve škole mě taky neušetřila zvídavých otázek a nenechala se přesvědčit o svojí nepravdě.
A když jsem pak Kubu znovu potkala a hned mu vyžvanila, co je z našeho kamarádění za aféru, společně jsme se tomu zasmáli ;-) Jen asi nepochopím, kde k tomu přišli a mrzí mě, že lidi nevěří na přátelství mezi klukem a holkou bez postranních úmyslů, jako to je mezi náma dvěma...
Celá situace se nakonec vyhrotila tak, že jsme s Kubou na jedné akci začali předstírat, že spolu doopravdy chodíme. Byly tam i ony nevěřící spolužačky, takže se tvářily jako nejchytřejší vědmy a my jsme se s Kubou fakt bavili! Jenže jsme se nechali unést a začali jsme celou situaci vtipně přehrávat a nadsazovat, až konečně všichni pochopili, že jde o recesi a že pár rozhodně nejsme. Tak asi tak:-)
Nedělní randění
10. září 2010 v 16:06 | *
V neděli bylo nááádherně, tak by byl hřích nejít ven! Já jsem se ale musela (m)učit... Maturita klepala na dveře. A ven jsem se chystala až k večeru. Chtěla jsem se jít projít kousek za město k jezeru. Musím přiznat, že jsem tak trochu doufala, že by tam mohl někde pobývat i Aleš s bandou přátel. Čekala jsem, jestli se ozve... a on napsal! Byl přesně tam, kde jsem si myslela, že je a zval mě za ním a jeho kamarádama.
Souhlasila jsem, ale jen pod tou podmínkou, že mě nebude tahat za kamarádama. Nevím proč, ale nechtěla jsem se vtírat do jeho party, když jsem ještě neměla jasno, jetli s ním chci nebo nechci být. Ale na druhou stranu mě docela hodně potěšilo to, že se chce se mnou pochlubit kamarádům :-).
Během naší společné hodinky na mě zkoušel všemožné triky. Nejprv přišel s tím, že má v dlani třísku (hádala bych se, že si ji tam schválně sám píchnul!) No samozřejmě jsem mu na to skočila a chtěla jsem mu pomoct, ale on měl jiné úmysly. Chytl mě tak pevně za ruce, že jsem se mu nemohla vymanit a za mých obrovských protestů je musel zkoumat - moje ooošklivé záděrky u nehtů, no zuřila jsem pořádně! :D
Ještě se mě snažil přemlouvat, abychom šli k místu, kde tábořila jeho banda, ale znovu jsem odmítla.
A když jsme se při procházce kolem jezera dostali na místo, kde jsme byli ukryti mezi stromy a vypadalo to, že poblíž nikdo není, přišel s tím, že se vsadíme. Kulila jsem oči, co se děje, ale on mi oznámil, že si hodí mincí, a pokud padne panna, musím ho políbit. Chtěla jsem protestovat, ale to už hodil mincí a co nepadlo? Panna! Odhalila jsem v tom další léčku a nedala se, minci mu sebrala a zjistila jsem, že panna byla z obou stran, podvodník jeden! :D
Často měl úmysly chytat mě kolem ramen a pasu a musím říct, že to nebylo nepříjemné.. Během našeho procházení se mu volali kamarádi, kde že je a ať už za nima přijde zpátky, ale on je rázně odmítnul! No, rázně - sprostě křičel do telefonu, čímž u mě dosti klesl. A šel z něho zase cítit alkohol, ach jo.
Když jsme se loučili, zase žadonil o pusu. ALE! Dala jsem mu košem s tím, že z něho byly zase cítit cigarety. Pořád mi sliboval, že kvůli mě přestane kouřit, tak tohle byla součást mojí strategie. Dala jsem mu ultimátum a musím říct, že se začínal víc snažit...
Po tom, co jsme se rozloučili, mi došlo ještě několik milých smsek s tím, že mě chce další den znovu vidět, ale musela jsem odmítnout, měla jsem plně naplánované odpoledne jinak..
Vztahové nedorozumění
6. září 2010 v 17:01 | *
Naše další setkání s Alešem na sebe nedalo dlouho čekat. Jednoho večera jsem se účastnila třídního srazu ze základky a zapadli jsme do "Alešovy" hospůdky. Je to jeho oblíbená a je tam nadmíru často. Naštěstí (?) tam tentokrát nebyl. Nechtěla jsem zažít to, co minule, ty zkoumavé rentgenující pohledy jeho přátel, ne!
Nebyl nás moc hojný počet, jen okolo desíti, ale co bylo pro mě hlavní, byl tam můj nejlepší kamarád Kuba. Ostatní spolužáci se dost divili, že se spolu s Kubou tolik bavíme, protože na základce jsme spolu prakticky skoro nepromluvili. Jedna ze spolužaček po nás pokukovala, těkala z jednoho na druhého a vůbec se nesnažila být nenápadná. My s Kubou jsme se bavili ažaž, úžasně jsme se doplňovali a užili si spoustu srandy. Jenže Marťa to po chvíli nevydržela a na rovinu se nás zeptala, jestli spolu něco máme. Nechápali jsme, zasmáli jsme se tomu a všecko jí vyvrátili.
Po chvilce mě Kuba upozornil na to, že na opačném konci hospůdky sedí Aleš. Blbost, říkala jsem si, ale když jsem se malinko naklonila, taky jsem ho v dálce zahlédla. Nebyla jsem v tu chvíli z toho ani za mák nadšená!!
A potřebovala jsem napsat smsku našim, že se malinko opozdím, jenže dole v hospůdce nebyl signál. Řešení bylo jednoduché - vyjít p oschodech nahoru - ale měla jsem obavy, že by za mnou vyběhnul Aleš. Nechtěla jsem ten večer s ním být, neměla jsem na něho náladu. Poprosila jsem tedy Kubu, ať jde se mnou nahoru on, pro případ. Souhlasil.
Když jsme se vrátili, pronásledovaly nás pohledy spolužáků se spoustou otazníků. Přešla jsem to. Ale po chvilce jsem zjistila, že smska neodešla. Sakra! Popadla jsem tedy mobil a vyběhla schody znovu nahoru, tentokrát už jsem Kubíkovi neříkala o doprovod. A jak jsem tam tak nahoře stála a čekala, až smska odputuje pryč, uslyšela jsem na schodech kvapné kroky. Hrklo ve mě, že to je Aleš, ale byl to Kuba, zlato!! Řekla jsem mu, co se stalo a on mě doprovodil zpátky dolů. Spolužáci se hodně divili, co se děje, ale nepřišlo mi důležité jim cokoli vysvětlovat a už vůbec ne mluvit o Alešovi.
Hodně se pilo a já to mám prostě tak, že když piju, pak i často lítám na záchod, extrémně často. A proto asi nedělalo Alešovi problém mě jednou při mé návštěvě toalet odchytnout v úzké vstupní uličce. Dali jsme se do řeči, a alkoholem v krvi jsem to přestala řešit a mile jsme si popovídali, nedokážu odhadnout, jak dlouho jsme tam tak stáli - asi 10 nebo 15 minut.
Po mojem návratu ke stolu byli spolužáci totálně zmateni. Jiná spolužačka se mě zeptala, jestli to byl můj přítel, což jsem jí hezky rychle vyvrátila. Nevím, jak ji tohle napadlo, vůbec jsme se k sobě nijak víc neměli, teda aspoň já jsem to nezaznamenala. Tak to zkusila ještě jinak a zeptala se mě, jestli teda chodím s Kubou. Ne, ne, ne! Už mě to přestávalo bavit. Kuba se smál...
Neodbytný ctitel
3. září 2010 v 0:41 | *
Po noční procházce následovalo bombardování smskami z Alešovy strany... Jak to bylo strašně fajn a že mě chce co nejdřív znovu vidět... neodpovídala jsem.
Opravdu nebyl den, kdy by mi nenapsal, pokaždé, když jsem se připojila na facebook nebo na na icq , hned mi blikala zpráva od něj.. Hodně rychle jsem si na to zvykla. Je to ošklivé slovo, ale doslova ZVYKLA. Nevím, jestli jsem z toho měla radost, ovšem musím přiznat, že by mě mrzelo a štvalo, kdyby mi nepsal. Z principu.
Když se na to koukám zpětně, psali jsme si o totálních kravinách, byla to konverzace o ničem. Taky jsem to byla vždycky já, kdo ukončil jako první konverzaci. Aleš měl hromadu času - tím, že nestudoval, nepracoval - neměl nic jiného na práci, než vysedávat u počítače. No, shrnuto podtrženo, i já jsem kvůli našim rozhovorům na icq trávila najednou mnohonásobně více času, než dříve, a to nebylo dobře. Už proto, že maturita se blížila neskutečným tempem..
Jednoho dne jsem se vydala na koncert se svými dvěma nejlepšími kamarády - Kubou a Pavlou. Celý koncert mě Aleš zahlcoval smskama, ať dorazím za ním do jedné blízké hospůdky. Když jsem se o tom zmínila před těma dvěma, byli jednoznačně pro, protože je zajímal Aleš, o kterém jsem se před nima párkrát zmínila - podotýkám, že ve špatném až vysmívajícím se tónu. Nebrala jsem ho vážně.
A tak jsme šli. Aleš tam samozřejmě seděl s obrovskou bandou svých metalových přátel. My jsme si sedli ke stolu o kus dál. Kuba s Pavlou byli zvědaví, který z té spousty kluků je Aleš, tak se mě pořád dokola vyptávali, ale přišlo mi v tu chvíli trapné na někoho ukazovat, aby na něho civěli.
Po chvilce Kubu napadlo: "Bude to ten z nich, který na Elu nejvíc kouká." No a Pavla tomu dodala třešínku, když na to zareagovala slovy: "Jenže oni po ní koukají všichni!"
A měla pravdu. Aleš nejspíš všem kamarádům popovídal, kdo jsem a byli na mě zvědaví, cítila jsem spoustu pohledů na sobě samé. Po chvilce jeden z Alešových kamarádů došel k našemu stolu a zeptal se mě, jestli mi může nabídnout cigaretu. Odmítla jsem, že nekouřím. Pak následovalo pár dalších pokusů jeho kamarádů o skamarádění se, ale opět neúspěšně.
Blížila se půlnoc, dokdy jsem měla být doma, a tak jsme do sebe rychle kopli poslední pivo a začali se s Kubou a Pavlou zvedat k odchodu. Cestu mi ale zastoupil dost podnapilý Aleš, pověsil se na mě, že mě nepustí, že mě viděl tak krátce a že jsme si ani nepopovídali sami. Už nevím, co jsem mu na to řekla, chtěla jsem co nejdřív zmizet, nebyly mi příjemné zvědavé pohledy jeho kamarádů a kamarádek.
Domů mě doprovodil Kuba a naše tradiční loučení objetím bylo k nezaplacení! Beru ho jak osvojeho brášku a cítím se v jeho náruči tak bezpečně!! No a o Alešově následném celonočním bombardováním smskama se už ani zmiňovat nemusím. Neodepisovala jsem.
Půlnoční procházka
25. srpna 2010 v 23:42 | *
Jak jsem už posledně zmínila, Aleše táta odsoudil a zavrhl myšlenku, že bychom se my dva mohli dát dohromady. Ale to bych nebyla já, abych si ho neproklepla - ano, táta je pro mě obrovská autorita, ale razím si zásadu, že neodsoudím člověka, dokud ho sama nepoznám.
Ani mě nepřekvapilo, že mě na jaře loňského roku požádal o přátelství na facebooku. Přijala jsem. Často mi komentoval fotky, zahlcoval mi výpis novinek samými "líbí se mi" a dokonce se mi párkrát odvážil i napsat, ale vždycky jsem se rychle rozloučila, že něco mám. Až o rok později, v době, kdy jsem byla zklamaná nezájmem Peti, jsem dala Alešovi šanci přesvědčit mě o opaku toho, co se o něm říká, jaký je.
Začali jsme si mnohem víc psát. Byl to on, kdo napsal pokaždé první (ale to není nic neobvyklého, já nejsem prostě ten typ, kdo napíše jako první...). Zhruba od letošního února nebyl jediný den, kdy by mi nenapsal! Přes icq byl moc milý, věděl, kdy zalichotit, kdy povzbudit. Stačili jsme toho dost probrat. Ovšem pouze virtuálně.
Nastal však den, kdy jsme se setkali mezi čtyřma očima. Bylo pozdě večer, naši byli na plese a já jsem byla sama doma. Na otázku, jestli jdu s ním hned ven, jsem odpověděla, že jasně. Nemyslela jsem to vážně, nenapadlo by mě, že to je takový šílenec a že by pro mě v půl dvanácté přišel. Když odpověděl, že se jde teda oblíkat, obrátila jsem a přiznala, že jsem to nemyslela vůbec vážně, ale na to se mi dostalo odpovědi, že první slovo platí a že vypíná icq a vyráží. A opravdu, než jsem stihla protestovat, byl offline!
Co teď? Pořád jsem tomu nevěřila. O čtvrt hodinu později mi pípla smska, že stojí před domem. Zaváhala jsem. Co kdyby se naši vrátili z plesu dřív, než se vrátím domů? Byl by to průšvih nad mraky! Ale když už vážil Aleš cestu přes celé město, šla jsem.
Venku byla strašná zima,, sníh, led... procházeli jsme se víc než hodinu. Nebylo mi s ním až tak dobře, i když z něho jsem cítěla, jak hltá každé moje slovo. Jediné, co mu hrálo do karet, bylo to, že nádherně voněl. Nervovala jsem se celou dobu, že se vyplní moje hororové představy o návratu našich, tak jsem se brzy rozloučila. Čekala jsem, že po mně vyjede a něco zkusí, ale on nic. Žádné objetí a dlouhé loučení, otočil se na rohu naší ulice a kráčel rychle pryč. Nechápala jsem.
Opět jsem měla více štěstí, než rozumu. Stihla jsem to dřív než naši...
Špatná partie pro dceru
16. srpna 2010 v 15:03 | *
Myslím, že nastal ten pravý čas, abych vás seznámila s člověkem, který hodně zasáhl do mého života, ale ve svém příběhu jsem ho ještě dosud nezmínila.
Aleš byl syn mamčiny nejlepší kamarádky, které všichni nevím proč říkají dosti infantilně - Jája. Znali jsme se odmalička, jako malí jsme asi spolu trávili hodně času, ale to já si nepamatuju. Byla jsem totiž o pět roků mladší, a to je zejména v dětství a dospívání velký věkový rozdíl. Pak se nadlouho Aleš vypařil z mého života a nevěděla jsem o něm vůbec nic.
Bylo to prvního ledna nad ránem, když jsem byla v prváku a vracela jsem se z oslavy Silvestra s přáteli, kdy jsem ho potkala po spoustě let. Šla jsem za našima, kteří slavili příchod nového roku právě s Jájou a dalšími kamarády. Hned u vchodu se se mnou dal do řeči nějaký kluk, kterého jsem neznala. Oslovil mě jménem a divil se, že si ho nepamatuju. Opakoval mi několikrát indicie, které mě měly navést k tomu, abych si vzpomněla, o koho jde. Marně, neměla jsem ani páru. Když se mi představil jako Aleš, stejně jsem ho nepoznala. Byl jinačí, než jakého jsem ho znala jako malá, no.
Párkrát s náma šel během následujícího roku hrát volejbal, ale vůbec mu to nešlo. Nevybral žádné moje podání. (což o to, moje podání sem tam mají problém vybrat i dobří volejbalisté). Nutno dodat, že jsme spolu neprohodili ani větu, teda pokud mě moje paměť nemate.
Zlom nastal až tehdy, kdy se naši vrátili z oslavy kulatin Alešova strejdy. Aleš tam požil dost alkoholu, a ten mu nejspíš rozvázal jazyk. Zašel za mým tátou a oznámil mu, že se mu hodně líbím a že by chtěl se mnou chodit. Po tátovi chtěl svolení, ale narazil. Táta mu odpověděl, že u mě nemá šanci a ať se ke mně ani nepřibližuje. Měl k tomu dost důvodů, pár mluví za vše: Aleše vylili po roce z výšky, už několik let nepracoval, jen trčel doma u počítače nebo chodil s kamarády pít, živila ho jeho mamka s přítelem. A taky kouřil a ne málo. Špatná partie pro dceru, co si budeme povídat...
Tajný útěk maroda z postele za zády rodičů
13. srpna 2010 v 13:19 | *
Naše každovíkendová volejbalová tradice se pravidelně opakovala.
Asi bych měla zmínit svoji šílenost, kdy jsem před druhým volejbalem onemocněla a nedokázala jsem se smířit s tím, že kvůli takové prkotině, jako je angína, neuvidím Peťu a nezahraju si volejbal. Vyhla jsem se díky svému marodění rodinné oslavě, kam odjeli naši. Měla jsem se léčit doma v posteli a přísný zákaz opuštění peřin! Ale dostala jsem šílený nápad. Že se i tak vykradu z domu a na volejbal půjdu! Ségra slíbila, že mě bude krýt.
A taky že ano. Při hře mi bylo špatně, ale i tak se mi dařilo a podala jsem slušný výkon:) Ale ty nervy!! Netušila jsem, kdy se vrátí domů naši s oslavy, většinou jsme se vraceli tak mezi šestou a sedmou, no a volejbal končil v sedm a musela jsem počítat ještě s půlhodinkou navíc na převlečení a dopravení se zpátky do postele.
Nevím, jak se mi to podařilo, asi při mně stáli všichni svatí a já jsem byla doma půlhodinu před návratem našich!! Nic nepoznali! Akorát jsem pak odmarodila celý další týden a poznámku mamky "To teda nechápu, kde ses mohla takhle hrozitánsky nachladit", jsem přešla s úsměvem.
A taky nevím, jestli moje účast byla výhrou, Peťa byl totiž chladný. Ač mě všichni litovali a obdivovali pro moji přítomnost na hřišti, on se na mě podíval a řekl jen "Vždyť jí nic není, vypadá úplně zdravě!". No nevím, jestli červená líčka, obrovský nos a skleněné oči jsou mojí obvyklou vizáží...
Lásky jedné tmavovlásky hezky od začátku...
11. srpna 2010 v 22:04 | *
↓
↓
↓
↓
↓
6 → Pouťový šok
↓
↓
↓
↓
↓
↓
12 → Půlnoční procházka
↓
13 → Neodbytný ctitel
↓
↓
15 → Nedělní randění
↓
Volejbalová sebranka
11. srpna 2010 v 21:45 | *
Další naše společné setkání se odehrálo - jak jinak než - díky volejbalu! Peťa se rozhodl uspořádat každotýdenní víkendový dvouhodinový volejbal pro přátele. A já jsem měla tu čest být mezi nimi. Samí vysokoškoláci... a já.
Tolik jsem tam chtěla!! Problém byl v tom, že jsme v den prvního volejbalu měli rodinnou oslavu 30 kilometrů od domova... Dalo mi práci přesvědčit naše, abychom se vrátili do pěti hodin! Ale... povedlo se! A ač se na rodinných oslavách vyhýbám alkoholu, tentokrát jsem si před odjezdem dala pár skleniček vína na posilněnou, tak jsem byla nervózní.
Když mě naši dovezli na místo srazu, postávali tam zatím jen dva kluci, které jsem znala od vidění z gymplu, ale ne osobně. Co se dalo dělat, zamířila jsem k nim. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik sebevědomí, ale když jsem k nim došla, představila jsem se a zeptala se jich, jestli jdou taky na volejbal. Dali se se mnou do řeči, hned jsme se spřátelili. Jirka a Honza. Ségra s nimi chodila do ročníku, tak si nejdříve díky naší podobnosti mysleli, že jsem Vendula, ale to se rychle vysvětlilo.
Za chvilku dorazili i ostatní. V tělocvičně pak začalo nové kolo seznamování se. Pár z přítomných jsem znala už od léta, kdy jsme společně byli párkrát hrát beach. No, hrálo se mi náramně, co vám budu povídat. I když jsem byla malinko vyklepaná a nervózní z Peti.
Během hry se mě Jirka zeptal, jestli jsem někdy hrála závodně a za co. Odpověděla jsem, že ne, ale moje volejbalové sebevědomí razantně stouplo :-). A taky si se mnou chodil Jirka vítězoslavně plácat vícekrát, než bylo nutné, byl moc milý.
Po volejbale jsme si zašli všichni společně sednout a bylo to moc fajn. Skvělá příležitost více poznat Peťovy kamarády. Cítila jsem se mezi těma staršíma tak dobře, co vám budu povídat...
Ještěže umím hrát volejbal...
9. srpna 2010 v 15:59 | *
Následující měsíce se už neodehrálo s Peťou nic zajímavého. Snad jen - účastnili jsme se společně dalšího volejbalového turnaje, akorát tentokrát plážového volejbalu dvojic (žena+muž). Byl to turnaj našich rodičů a jejich známých, ale protože jsme si o prázdninách párkrát šli s nima taky zahrát, vzali nás i na turnaj.
Já jsem měla to štěstí (smůlu?), že jsem si vylosovala Peťova taťku! A Peťu si vylosovala do dvojice jeho mamka. Nebyl z toho nadšený. Celý turnaj jsme spolu nepromluvili ani slovo, byl naštvaný, protože prohrávali na plné čáře a byl vlastně rodičema donucený tam vůbec jít.
Byla to strašná škoda.. Od té doby jsem na nějaký čas ochladla, nezajímala se o něj, dlouho jsme se neviděli... od léta až do Vánoc?
O Vánocích nás svedl dohromady - jak jinak než - volejbalový turnaj. Náhoda nás přidělila společně do týmu. Po nějaké chvíli se zjistilo, že náhodně vylosované týmy jsou hodně nevyvážené, a tak se odehrálo rozřazování znovu, a to tím stylem, že bylo vybráno 6 mužů a ti si postupně vybírali popořadě členy týmu. Nemusím snad zmiňovat, jak šťastná jsem byla, když si Peťa jako první vybral mě? Nebylo to ale určitě kvůli nějakých sympatií, ale díky mým volejbalovým kvalitám, si myslím.
Dařilo se nám a vyhráli jsme! A po turnaji se ještě chvíli posedělo s kytarou a zpívalo se. Všichni mě přemlouvali, ať taky zahraju, když jsem chodila 4 roky hrát. ALE já jsem se bránila a zahrát nechtěla. Ne proto, abych byla kdovíjak zajímavá, to ne, ale v hudebce jsem hrála klasiku, vybrnávala skladbičky. Akordy mi zatím nešly. O to větším překvapením bylo, když Peťa vzal do ruky kytaru a zahrál jednu písničku, i když nikdy do hudebky nechodil.
Aspoň jsme se společně trochu pobavili - o škole, o Brně, kde on už v tu dobu studoval druhým rokem a kam já jsem se chystala dělat přijímačky. Dokonce mi slíbil, že mi v Brně zajistí volejbal na úrovni!
Peťova lovestory na pár odstavců
7. srpna 2010 v 17:42 | *
Ve shrnutí mojí lovestory jsem zapomněla zmínit jednu událost, která může taky sloužit jako střípek celku. Minule jsem vám vylíčila moje obrovské zklamání, když jsem viděla svojeho vysněného Peťu na pouti vedoucího se za ruku s nějakou slečnou. No, mohla jsem to tušit, protože událost, která předcházela pouti, tomu dost nasvědčovala.
To jsem byla se dvěma kamarádama na letním kině. Kluci nechtěli postávat na kraji, a tak mě po chvilce dovedli k jednomu ze stolů, který byl z poloviny obsazen. Chvíli mi trvalo, než jsem si všimla toho, kdo je naším společníkem u stolu. No ano, Peťa, nejspíš s nějakou kamarádkou, říkala jsem si. Vůbec spolu nekonverzovali, jen tak seděli vedle sebe a sledovali film. No dobrá, po nějaké době se ta slečna opřela hlavou o jeho rameno. Pořád nic nenasvědčovalo tomu, že by to měla být jeho holka, vždyť kamarádka se taky může přitulit, že ano. Vždyť ji ani nechytl kolem ramen!!
Takhle jsem si to zdůvodňovala. Růžové brýle, no. Kluci se mě snažili bavit, ale už tenkrát jsem byla mírně přešlá a šrotovalo mi v hlavě, jak jen to mezi nima může být.
Ptala jsem se na to hned po návratu domů naší společné kamarádky, mimochodem - Peťovy nejlepší kamarádky. Ta mě uklidnila, že Peťa nikoho nemá. I na facebooku jeho stav ukazoval - nezadaný.
Bude mi stačit pár dalších řádků, abych shrnula, jak Peťova lovestory začala i skončila. Po pouti jsem se totiž Klárky zeptala znovu na to samé a její odpověď byla rozdílná. Peťa se dal dohromady s jistou Martinou, bývalou holkou dvou mých kamarádů - odtud mi tedy byla povědomá! S jedním z nich chodila okolo dvou let, ale s tím, že ho podváděla, což bylo všeobecně známo.
Peťu si omotala kolem prstu těsně před tím, než odlítala na měsíc do Irska dělat au-pair. Byla si totiž jistá tím, že na ni věrně počká. A to je konec pohádky. Podle očekávání se s ním ihned po návratu rozešla a do týdne si našla nového kluka, se kterým je mimochodem doteď.
Uff.
Pouťový šok
6. srpna 2010 v 11:56 | *
Hned po minule zminovaném volejbalovém turnaji odjel Peťa na měsíc (!!) dělat vedoucího na tábor, je to vlastně každoroční náplň jeho léta. Celý měsíc! Ale i tak jsem si skvěle užívala prázdniny, nemyslete si, že jsem truchlila a depkovala, ne, to není můj styl.
Když se vrátil, byli jsme společně párkrát hrát volejbal s partou od našich rodičů. Pokaždé, když hrál a já jsem zrovna seděla na lavičce a střídala, nemohla jsem se na něho vynadívat. Úplně jsem si užívala každý jeho pohyb a grimasu. Jako malá! A když se neúčastnil, náhradou mi mohla být jeho mamča Miluška, která se mě vždycky ujala a upovídala dosyta.
Na konci léta se koná v nedalekém městečku velkolepá pouť. Věděla jsem, že se má Peťa účastnit a ač byla pravděpodobnost, že se mezi takovým mraveništěm lidí potkáme, téměř nulová, dala jsem přípravě a zkrášlování spoustu snahy:) A když jsem vystupovala z vlaku, zahlédla jsem ho letmě v davu před sebou s jeho nejlepším kamarádem Jirkou. V nepřehlédnutelném červeném tričku!
S mojí bandou kamarádů jsme navštívili snad všechny atrakce. Pořád jsem jestřábím zrakem hledala jeho červené tričko, ale nikde nic! Potom mě napadla šílenost. Překecávala jsem kamarádku, aby se mnou šla na nejadrenalinovější atrakci, vysoká ramena. Šlo to těžce, ale nakonec podlehla! Z té výšky budu mít přece větší rozhled....
A ono jo! Sotva se rameno roztočilo, zahlídla jsem HO. Ale... bez Jirky, zato s nějakou slečnou. Vedli se za ruku. Moje nálada se převrátila o sto stupňů opačným směrem, cítila jsem se hrozně a kamarádi si toho samozřejmě hned všimli. Snažili se mě rozveselit, ale bylo to marné. Po více než čtyřech měsících totálního poblouznění to byla opravdu ledová sprcha.
Volejbalový zákon schválnosti ve stínu ujetých nervů
5. srpna 2010 v 21:18 | *
Při psaní si s Peťou o tom, jak bylo v Itálii, jsem ztratila nervy. A to, když odbočil od tématu a ptal se, jestli bych nechtěla sestavit tým na volejbalový turnaj, kterého se taky účastní. Naléhal na mě přes moje protesty, že určitě znám spoustu šikovných volejbalistů a volejbalistek. Když už tohle zopakoval poněkolikáté, vmetla jsem mu do tváře, že jestli myslí nějakou konkrétní volejbalistku (Vendulu?!!), ať to řekne rovnou. Nechápal. Vysvětlila jsem mu svoji domněnku. Musel z ní vycítit jistou zášť z mé strany vůči Vendule a vyzvídal, co se stalo v Itálii, že už nejsme kamarádky. Nechtěla jsem házet na bývalou kamarádku špínu a už rozhodně ne před klukem, na kterém mi záleželo a kterému se líbila. Ale ukecával mě dalších pár dní, až jsem mu všecko vyzvonila a dodala, ať si hledá holku jinde, že Vendula za to nestojí. Nejraději bych si za tohle nafackovala, no fakt!! Skoro jsem se takhle blbě prozradila.
Později na mě znovu naléhal s turnajem, akorát malinko obrátil. Řekl mi, že mají nejistého šestého člena týmu a jestli bych nechtěla být jejich pojistka. Tenkrát ještě netušil, jak hraju, tak mě to docela překvapilo.
Moje tvrdohlavost polevila a uvědomila jsem si, že ten turnaj je má obrovská šance. Nechtěla jsem riskovat, že by přece jen šestý člověk neodpadl, a tak jsem začala sestavovat vlastní tým. Znala jsem spoustu skvělých volejbalistů i volejbalistek, ale dala jsem přednost kamarádům, kteří nehráli až tak dokonale, ale byli mi osobně bližší a milejší.
A zákon schválnosti! Když byl náš tým kompletní, přišla mi den před turnajem smska od Peti, jestli teda můžu zaskočit k nim do týmu, že se stalo to, co předvídal. Odmítla jsem. Slíbila už jsem to přeci jiným, že.
Každopádně musím dodat, že turnaj pro nás skončil fiaskem, byli jsme úplně poslední. Peťův tým si zahrál ve finále. Skoro jsme se neviděli, hrálo se na dvou různých místech. A když už jsme se minuli a prohodili pár slov, stálo to za starou belu. Takže tuhle šanci jsem propásla...
Divoká vášnivá Itálie
5. srpna 2010 v 2:23 | *
Následoval třídní výlet do divoké Itálie hýřící nočním životem. Nevím, jestli na všechny působil exotický vzduch, ale ze spolužáků se stali velcí sexuální loudilové a nejedna dvojice se vypařila na pláž s průhlednými účely. I Vendula s Petrem, to byl další kluk, se kterým podvedla svojeho Roba. A moje další spolubydlící na pokoji - Petra - skončila s Liborem, a to měla doma svojeho Mirka. Kam to spějeme? Nebyl snad jediný zadaný spolužák či spolužačka, co by tady nepodvedli svoji polovičku!
Nevím, jestli jsem tak naivní a přehnaně romantická, ale cítila jsem se tam vážně zle. Jeden večer jsem se neudržela a poplakala si nad tím, že mým kamarádkám věrnost nic neříká. A to mi tak rády vyčítaly, že jediná z nich nejsem věřící a že jsem tím pádem horší člověk, než ony. Nemyslím si, děvčata!
Volné večery se nesly i ve znamení návštěvy místních barů a diskoték a ač nejsem příznivkyní podobných zařízení, večery tady jsem si náramně užila. Tanec a promile v krvi dělaly své, a tak jsem se ocitla v náruči sympatického Itala, který tančil tak báječně!! A jak líbal! Naštěstí jsem se probrala v tu správnou chvíli, nechybělo mnoho a skončila bych s ním kdovíkde... Nevyspala jsem se s ním, nenechala jsem se unést zklamáním z kamarádek. Nechtěla jsem být jako ony. A doteď jsem na to hrdá!
Celý zájezd jsem myslela jen na Peťu. S každým úsměvem do fotoaparátu jsem si říkala, že je jen pro něj, až si bude prohlížet fotky na Facebooku, že musím být na fotkách co nejhezčí.
A sotva pár minut po zapnutí počítače po návratu domů z prosluněných dálek - napsal!
Sokyně ex-kamarádka
4. srpna 2010 v 14:04 | *
Od Velikonoc jsme si s Peťou semtam psali, ale byly to hodně stručné dialogy a většinou to byl on, kdo konverzaci začal a hned po chvíli se i rozloučil. Jednou jsem ho potkala ve městě právě s kamarádkou Vendou, do které byl dřív zakoukaný - on i jeho kamarád Jirka, se kterým šel pro změnu on.
Venda mě už tenkrát hodně štvala. I když jsme dva roky na gymplu byly největší kamarádky, ve třeťáku na Silvestra se to změnilo. Venda totiž podvedla svojeho kluka, se kterým chodila přes dva roky, s klukem, kterého znala sotva dvě hodiny! Vyspala se s ním. Strašně moc tím u mě klesla a naše kamarádství šlo z mé strany do háje..
Tak jsem byla naštvaná, že zrovna s ní mě musel potkat! Zrovna S NÍ!
Měla jsem Peti plnou hlavu, hltala jsem každý jeho příspěvek na Facebooku a navštěvovala jeho profil i desetkrát denně. Chtěla jsem se o něm dozvědět co nejvíce.
Jednoho večera jsem se účastnila hromadného nočního bruslení u nás ve městě, a protože nikdo z mých kamarádů nemohl, šla jsem s Vendulou. A to bych nebyla já a moje smůla, kdybychom Peťu zase nepotkaly! Venda jela kousek přede mnou, když mě Peťa dojel a pozdravil. A já? Byla jsem tak překvapená a nepřipravená na naše náhodné setkání jsem udělala tu blbost, že jsem zavolala na Vendu, ať počká, že máme společníka a ať jede s náma... Jenže pak se dohromady prohodilo pár strohých vět a po chvilce mlčení se s námi Peťa rozloučil a zmizel v davu.
Jestli jsem do té doby Vendu pomalu přestávala mít ráda kvůli tomu, že podváděla Boba s každým, kdo se vyskytl poblíž, teď jsem ji začínala upřímně nesnášet. Proč musel být zakoukaný zrovna do ní?!
Oblíbené blogy
4. srpna 2010 v 12:21 | *
Sem budou přibývat blogy, které ráda navštěvuju :)
Rodičovské dohazování
4. srpna 2010 v 11:38 | *
Během následujícího roku se opakovalo pořád to samé dokola... Naši mi "nenápadně" vnucovali Peťu, podezřele často nás navštěvovala jeho mamča Miluška a kuly pikle s mojí mamkou.
Už ani nevím, kdy přesně to bylo, ale nejspíš někdy na jaře mě Peťa požádal o přátelství na Facebooku. V té době jsem si přidávala každého, takže i jeho, i když jsem ho skoro neznala. Nepsali jsme si, nekomentovali jsme nic jeden druhému...
Zlom nastal až na Velikonoce, kdy naši vyrazili s bandou přátel na túru a po ní zakotvili u nás doma. Seděla jsem sama v pokoji, když za mnou přišla Peťova mamka, Miluška, lehce přiopilá. Přisedla si ke mně a povídaly jsme si. Nešlo si nevšimnout toho, jak často zaváděla rádoby nenápadně řeč na Peťu. A vyptávala se mě, kam bych ráda na výšku a když jsem odpověděla, že jednoznačně do Brna, zajásala. Tam totiž studoval v tu dobu její synáček.
Uprostřed tohohle nenápadného vnucování vtrhla do pokoje i moje mamka, rovněž dosti posílená alkoholem a z plných plic se zeptala, jestli už mi Miluška oznámila, že nás chtějí s Peťou dát dohromady? Trapná situace. Ale nebyla mi nevím proč nepříjemná. Spíš mi vadilo to, že jsem tam seděla ve vytahaném tričku, s neučesanými vlasy a celkově neupravená. Ano, nevím, co se ve mně v tu chvíli zlomilo, ale najednou jsem chtěla na Milušku udělat dojem. Moje nenávist vůči Peťovi se změnila ve zvědavost a možná už i nějakou tu platonickou lásku.
A toho večera mi poprvé napsal. Hádám, že na tom měla nemalý podíl jeho mamča.
Začátek vší mé zamilovanosti
4. srpna 2010 v 2:30 | *
Můj příběh zamilovanosti začíná na jaře loňského roku. Musím přiznat, že do té doby jsem byla zamilovaná nesčetněkrát, ale tohle bylo porpvé něco jiného. Nikdy jsem nevydržela být zakoukaná do nějakého kluka tak dlouho. Tohle bylo opravdové pobláznění.
O Petrovi mluvili všichni a všude. Jen já jsem ho neznala! Naši mi často doma předhazovali, jak by se jim líbil Peťa jakožto můj kluk, což mělo za následek to, že jsem ho nenáviděla, ač jsem ho do té doby neviděla. Ale neříkám, že bych na něj nebyla zvědavá!
Jednoho dne ve škole za mnou přiběhla spolužačka Venda s tím, že si ji přidal na icq jakýsi maturant Petr a jestli ho neznám. A vida, příjmení se shodovalo s tím "mým". Nejspíš se do Vendy zakoukal, ta ale byla už nějaký ten rok šťastně zadaná s Radimem a nejevila zájem, ač se dotyčný hodně snažil ji vytáhnout někam ven, nebo na volejbal.
Ani jedna jsme nevěděly, o koho se jedná. Poslal jí sice pár fotek, ale na každé vypadal úplně jinak. A tak jsme trávily většinu přestávek tím, že jsme bloumaly po gympláckých chodbách a hledali někoho, kdo by se mu podobal.
Už si nepamatuju, jak se to stalo, ale jednou nás na chodbě pozdravil, když jsme to nejméně čekaly. A musím dodat, že ač já jsem prvně nevěděla, jak Peťa vypadá, on mě znal už dávno díky podobnosti s mojí ségrou, která byla v tu dobu už jeho dobrou kamarádkou.
Myslela jsem si, že to bylo moje první setkání s ním, ale později jsem z fotek zjistila, že jsme kdysi před tím spolu hráli volejbalový turnaj, dokonce v jednom týmu! Nepamatovala jsem si ho ani za mák...