Hned po minule zminovaném volejbalovém turnaji odjel Peťa na měsíc (!!) dělat vedoucího na tábor, je to vlastně každoroční náplň jeho léta. Celý měsíc! Ale i tak jsem si skvěle užívala prázdniny, nemyslete si, že jsem truchlila a depkovala, ne, to není můj styl.
Když se vrátil, byli jsme společně párkrát hrát volejbal s partou od našich rodičů. Pokaždé, když hrál a já jsem zrovna seděla na lavičce a střídala, nemohla jsem se na něho vynadívat. Úplně jsem si užívala každý jeho pohyb a grimasu. Jako malá! A když se neúčastnil, náhradou mi mohla být jeho mamča Miluška, která se mě vždycky ujala a upovídala dosyta.
Na konci léta se koná v nedalekém městečku velkolepá pouť. Věděla jsem, že se má Peťa účastnit a ač byla pravděpodobnost, že se mezi takovým mraveništěm lidí potkáme, téměř nulová, dala jsem přípravě a zkrášlování spoustu snahy:) A když jsem vystupovala z vlaku, zahlédla jsem ho letmě v davu před sebou s jeho nejlepším kamarádem Jirkou. V nepřehlédnutelném červeném tričku!
S mojí bandou kamarádů jsme navštívili snad všechny atrakce. Pořád jsem jestřábím zrakem hledala jeho červené tričko, ale nikde nic! Potom mě napadla šílenost. Překecávala jsem kamarádku, aby se mnou šla na nejadrenalinovější atrakci, vysoká ramena. Šlo to těžce, ale nakonec podlehla! Z té výšky budu mít přece větší rozhled....
A ono jo! Sotva se rameno roztočilo, zahlídla jsem HO. Ale... bez Jirky, zato s nějakou slečnou. Vedli se za ruku. Moje nálada se převrátila o sto stupňů opačným směrem, cítila jsem se hrozně a kamarádi si toho samozřejmě hned všimli. Snažili se mě rozveselit, ale bylo to marné. Po více než čtyřech měsících totálního poblouznění to byla opravdu ledová sprcha.
i když ne podle těch představ, nevadí přesto to bylo úžasné 
D
Tak to muselo hodně zamrzet.. Stačí jeden pohled ve špatné chvilce a všechno je najednou ztraceno..