Jak jsem už posledně zmínila, Aleše táta odsoudil a zavrhl myšlenku, že bychom se my dva mohli dát dohromady. Ale to bych nebyla já, abych si ho neproklepla - ano, táta je pro mě obrovská autorita, ale razím si zásadu, že neodsoudím člověka, dokud ho sama nepoznám.
Ani mě nepřekvapilo, že mě na jaře loňského roku požádal o přátelství na facebooku. Přijala jsem. Často mi komentoval fotky, zahlcoval mi výpis novinek samými "líbí se mi" a dokonce se mi párkrát odvážil i napsat, ale vždycky jsem se rychle rozloučila, že něco mám. Až o rok později, v době, kdy jsem byla zklamaná nezájmem Peti, jsem dala Alešovi šanci přesvědčit mě o opaku toho, co se o něm říká, jaký je.
Začali jsme si mnohem víc psát. Byl to on, kdo napsal pokaždé první (ale to není nic neobvyklého, já nejsem prostě ten typ, kdo napíše jako první...). Zhruba od letošního února nebyl jediný den, kdy by mi nenapsal! Přes icq byl moc milý, věděl, kdy zalichotit, kdy povzbudit. Stačili jsme toho dost probrat. Ovšem pouze virtuálně.
Nastal však den, kdy jsme se setkali mezi čtyřma očima. Bylo pozdě večer, naši byli na plese a já jsem byla sama doma. Na otázku, jestli jdu s ním hned ven, jsem odpověděla, že jasně. Nemyslela jsem to vážně, nenapadlo by mě, že to je takový šílenec a že by pro mě v půl dvanácté přišel. Když odpověděl, že se jde teda oblíkat, obrátila jsem a přiznala, že jsem to nemyslela vůbec vážně, ale na to se mi dostalo odpovědi, že první slovo platí a že vypíná icq a vyráží. A opravdu, než jsem stihla protestovat, byl offline!
Co teď? Pořád jsem tomu nevěřila. O čtvrt hodinu později mi pípla smska, že stojí před domem. Zaváhala jsem. Co kdyby se naši vrátili z plesu dřív, než se vrátím domů? Byl by to průšvih nad mraky! Ale když už vážil Aleš cestu přes celé město, šla jsem.
Venku byla strašná zima,, sníh, led... procházeli jsme se víc než hodinu. Nebylo mi s ním až tak dobře, i když z něho jsem cítěla, jak hltá každé moje slovo. Jediné, co mu hrálo do karet, bylo to, že nádherně voněl. Nervovala jsem se celou dobu, že se vyplní moje hororové představy o návratu našich, tak jsem se brzy rozloučila. Čekala jsem, že po mně vyjede a něco zkusí, ale on nic. Žádné objetí a dlouhé loučení, otočil se na rohu naší ulice a kráčel rychle pryč. Nechápala jsem.
Opět jsem měla více štěstí, než rozumu. Stihla jsem to dřív než naši...
. Uz sem i tvym fanouskem na facebooku 
. Muzes byt na sebe pysna, ja se jentak do nejakych skupin nepridavam
Tak si myslím, že to docela rychle vzdal a hlavně nejspíš by to s ním neměla asi žádnou budoucnost.. Aspoň, že si měla to štěstí, že jste se nějak nepotkala s rodiči