Během následujícího roku se opakovalo pořád to samé dokola... Naši mi "nenápadně" vnucovali Peťu, podezřele často nás navštěvovala jeho mamča Miluška a kuly pikle s mojí mamkou.
Už ani nevím, kdy přesně to bylo, ale nejspíš někdy na jaře mě Peťa požádal o přátelství na Facebooku. V té době jsem si přidávala každého, takže i jeho, i když jsem ho skoro neznala. Nepsali jsme si, nekomentovali jsme nic jeden druhému...
Zlom nastal až na Velikonoce, kdy naši vyrazili s bandou přátel na túru a po ní zakotvili u nás doma. Seděla jsem sama v pokoji, když za mnou přišla Peťova mamka, Miluška, lehce přiopilá. Přisedla si ke mně a povídaly jsme si. Nešlo si nevšimnout toho, jak často zaváděla rádoby nenápadně řeč na Peťu. A vyptávala se mě, kam bych ráda na výšku a když jsem odpověděla, že jednoznačně do Brna, zajásala. Tam totiž studoval v tu dobu její synáček.
Uprostřed tohohle nenápadného vnucování vtrhla do pokoje i moje mamka, rovněž dosti posílená alkoholem a z plných plic se zeptala, jestli už mi Miluška oznámila, že nás chtějí s Peťou dát dohromady? Trapná situace. Ale nebyla mi nevím proč nepříjemná. Spíš mi vadilo to, že jsem tam seděla ve vytahaném tričku, s neučesanými vlasy a celkově neupravená. Ano, nevím, co se ve mně v tu chvíli zlomilo, ale najednou jsem chtěla na Milušku udělat dojem. Moje nenávist vůči Peťovi se změnila ve zvědavost a možná už i nějakou tu platonickou lásku.
A toho večera mi poprvé napsal. Hádám, že na tom měla nemalý podíl jeho mamča.
Děkuju za krásný komentář na mém blogu...;) Ten tvůj vypadá veeelmi zajímavě a myslím, že tady nejsem naposled!:) Možná si tě dokonce co nejdříve přidám na seznam blogů, které čtu, ať se mi neztratíš!;D Jsem zvědavá, jak to s Peťou dopadne!:)