Naše každovíkendová volejbalová tradice se pravidelně opakovala.
Asi bych měla zmínit svoji šílenost, kdy jsem před druhým volejbalem onemocněla a nedokázala jsem se smířit s tím, že kvůli takové prkotině, jako je angína, neuvidím Peťu a nezahraju si volejbal. Vyhla jsem se díky svému marodění rodinné oslavě, kam odjeli naši. Měla jsem se léčit doma v posteli a přísný zákaz opuštění peřin! Ale dostala jsem šílený nápad. Že se i tak vykradu z domu a na volejbal půjdu! Ségra slíbila, že mě bude krýt.
A taky že ano. Při hře mi bylo špatně, ale i tak se mi dařilo a podala jsem slušný výkon:) Ale ty nervy!! Netušila jsem, kdy se vrátí domů naši s oslavy, většinou jsme se vraceli tak mezi šestou a sedmou, no a volejbal končil v sedm a musela jsem počítat ještě s půlhodinkou navíc na převlečení a dopravení se zpátky do postele.
Nevím, jak se mi to podařilo, asi při mně stáli všichni svatí a já jsem byla doma půlhodinu před návratem našich!! Nic nepoznali! Akorát jsem pak odmarodila celý další týden a poznámku mamky "To teda nechápu, kde ses mohla takhle hrozitánsky nachladit", jsem přešla s úsměvem.
A taky nevím, jestli moje účast byla výhrou, Peťa byl totiž chladný. Ač mě všichni litovali a obdivovali pro moji přítomnost na hřišti, on se na mě podíval a řekl jen "Vždyť jí nic není, vypadá úplně zdravě!". No nevím, jestli červená líčka, obrovský nos a skleněné oči jsou mojí obvyklou vizáží...
), ja bych se neco takovyho bala udelat 
, kdyby na to mamka prisla, tak by me prerazila
Obdivuju tvojí schopnost jít hrát i nemocná.. Ale je pravda, že bych se při takové příležitosti vidět mého vyvoleného možná hecla a šla taky
Btw, další část mého příběhu je sepsaná :) a během večera přibude možná další :)