na Blog.cz

Další naše společné setkání se odehrálo - jak jinak než - díky volejbalu! Peťa se rozhodl uspořádat každotýdenní víkendový dvouhodinový volejbal pro přátele. A já jsem měla tu čest být mezi nimi. Samí vysokoškoláci... a já.

Tolik jsem tam chtěla!! Problém byl v tom, že jsme v den prvního volejbalu měli rodinnou oslavu 30 kilometrů od domova... Dalo mi práci přesvědčit naše, abychom se vrátili do pěti hodin! Ale... povedlo se! A ač se na rodinných oslavách vyhýbám alkoholu, tentokrát jsem si před odjezdem dala pár skleniček vína na posilněnou, tak jsem byla nervózní.

Když mě naši dovezli na místo srazu, postávali tam zatím jen dva kluci, které jsem znala od vidění z gymplu, ale ne osobně. Co se dalo dělat, zamířila jsem k nim. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik sebevědomí, ale když jsem k nim došla, představila jsem se a zeptala se jich, jestli jdou taky na volejbal. Dali se se mnou do řeči, hned jsme se spřátelili. Jirka a Honza. Ségra s nimi chodila do ročníku, tak si nejdříve díky naší podobnosti mysleli, že jsem Vendula, ale to se rychle vysvětlilo.

Za chvilku dorazili i ostatní. V tělocvičně pak začalo nové kolo seznamování se. Pár z přítomných jsem znala už od léta, kdy jsme společně byli párkrát hrát beach. No, hrálo se mi náramně, co vám budu povídat. I když jsem byla malinko vyklepaná a nervózní z Peti.

Během hry se mě Jirka zeptal, jestli jsem někdy hrála závodně a za co. Odpověděla jsem, že ne, ale moje volejbalové sebevědomí razantně stouplo :-). A taky si se mnou chodil Jirka vítězoslavně plácat vícekrát, než bylo nutné, byl moc milý.

Po volejbale jsme si zašli všichni společně sednout a bylo to moc fajn. Skvělá příležitost více poznat Peťovy kamarády. Cítila jsem se mezi těma staršíma tak dobře, co vám budu povídat...