na Blog.cz

Po noční procházce následovalo bombardování smskami z Alešovy strany... Jak to bylo strašně fajn a že mě chce co nejdřív znovu vidět... neodpovídala jsem.

Opravdu nebyl den, kdy by mi nenapsal, pokaždé, když jsem se připojila na facebook nebo na na icq , hned mi blikala zpráva od něj.. Hodně rychle jsem si na to zvykla. Je to ošklivé slovo, ale doslova ZVYKLA. Nevím, jestli jsem z toho měla radost, ovšem musím přiznat, že by mě mrzelo a štvalo, kdyby mi nepsal. Z principu.

Když se na to koukám zpětně, psali jsme si o totálních kravinách, byla to konverzace o ničem. Taky jsem to byla vždycky já, kdo ukončil jako první konverzaci. Aleš měl hromadu času - tím, že nestudoval, nepracoval - neměl nic jiného na práci, než vysedávat u počítače. No, shrnuto podtrženo, i já jsem kvůli našim rozhovorům na icq trávila najednou mnohonásobně více času, než dříve, a to nebylo dobře. Už proto, že maturita se blížila neskutečným tempem..

Jednoho dne jsem se vydala na koncert se svými dvěma nejlepšími kamarády - Kubou a Pavlou. Celý koncert mě Aleš zahlcoval smskama, ať dorazím za ním do jedné blízké hospůdky. Když jsem se o tom zmínila před těma dvěma, byli jednoznačně pro, protože je zajímal Aleš, o kterém jsem se před nima párkrát zmínila - podotýkám, že ve špatném až vysmívajícím se tónu. Nebrala jsem ho vážně.

A tak jsme šli. Aleš tam samozřejmě seděl s obrovskou bandou svých metalových přátel. My jsme si sedli ke stolu o kus dál. Kuba s Pavlou byli zvědaví, který z té spousty kluků je Aleš, tak se mě pořád dokola vyptávali, ale přišlo mi v tu chvíli trapné na někoho ukazovat, aby na něho civěli.

Po chvilce Kubu napadlo: "Bude to ten z nich, který na Elu nejvíc kouká." No a Pavla tomu dodala třešínku, když na to zareagovala slovy: "Jenže oni po ní koukají všichni!"

A měla pravdu. Aleš nejspíš všem kamarádům popovídal, kdo jsem a byli na mě zvědaví, cítila jsem spoustu pohledů na sobě samé. Po chvilce jeden z Alešových kamarádů došel k našemu stolu a zeptal se mě, jestli mi může nabídnout cigaretu. Odmítla jsem, že nekouřím. Pak následovalo pár dalších pokusů jeho kamarádů o skamarádění se, ale opět neúspěšně.

Blížila se půlnoc, dokdy jsem měla být doma, a tak jsme do sebe rychle kopli poslední pivo a začali se s Kubou a Pavlou zvedat k odchodu. Cestu mi ale zastoupil dost podnapilý Aleš, pověsil se na mě, že mě nepustí, že mě viděl tak krátce a že jsme si ani nepopovídali sami. Už nevím, co jsem mu na to řekla, chtěla jsem co nejdřív zmizet, nebyly mi příjemné zvědavé pohledy jeho kamarádů a kamarádek.

Domů mě doprovodil Kuba a naše tradiční loučení objetím bylo k nezaplacení! Beru ho jak osvojeho brášku a cítím se v jeho náruči tak bezpečně!! No a o Alešově následném celonočním bombardováním smskama se už ani zmiňovat nemusím. Neodepisovala jsem.