na Blog.cz

Naše další setkání s Alešem na sebe nedalo dlouho čekat. Jednoho večera jsem se účastnila třídního srazu ze základky a zapadli jsme do "Alešovy" hospůdky. Je to jeho oblíbená a je tam nadmíru často. Naštěstí (?) tam tentokrát nebyl. Nechtěla jsem zažít to, co minule, ty zkoumavé rentgenující pohledy jeho přátel, ne!

Nebyl nás moc hojný počet, jen okolo desíti, ale co bylo pro mě hlavní, byl tam můj nejlepší kamarád Kuba. Ostatní spolužáci se dost divili, že se spolu s Kubou tolik bavíme, protože na základce jsme spolu prakticky skoro nepromluvili. Jedna ze spolužaček po nás pokukovala, těkala z jednoho na druhého a vůbec se nesnažila být nenápadná. My s Kubou jsme se bavili ažaž, úžasně jsme se doplňovali a užili si spoustu srandy. Jenže Marťa to po chvíli nevydržela a na rovinu se nás zeptala, jestli spolu něco máme. Nechápali jsme, zasmáli jsme se tomu a všecko jí vyvrátili.

Po chvilce mě Kuba upozornil na to, že na opačném konci hospůdky sedí Aleš. Blbost, říkala jsem si, ale když jsem se malinko naklonila, taky jsem ho v dálce zahlédla. Nebyla jsem v tu chvíli z toho ani za mák nadšená!!

A potřebovala jsem napsat smsku našim, že se malinko opozdím, jenže dole v hospůdce nebyl signál. Řešení bylo jednoduché - vyjít p oschodech nahoru - ale měla jsem obavy, že by za mnou vyběhnul Aleš. Nechtěla jsem ten večer s ním být, neměla jsem na něho náladu. Poprosila jsem tedy Kubu, ať jde se mnou nahoru on, pro případ. Souhlasil.

Když jsme se vrátili, pronásledovaly nás pohledy spolužáků se spoustou otazníků. Přešla jsem to. Ale po chvilce jsem zjistila, že smska neodešla. Sakra! Popadla jsem tedy mobil a vyběhla schody znovu nahoru, tentokrát už jsem Kubíkovi neříkala o doprovod. A jak jsem tam tak nahoře stála a čekala, až smska odputuje pryč, uslyšela jsem na schodech kvapné kroky. Hrklo ve mě, že to je Aleš, ale byl to Kuba, zlato!! Řekla jsem mu, co se stalo a on mě doprovodil zpátky dolů. Spolužáci se hodně divili, co se děje, ale nepřišlo mi důležité jim cokoli vysvětlovat a už vůbec ne mluvit o Alešovi.

Hodně se pilo a já to mám prostě tak, že když piju, pak i často lítám na záchod, extrémně často. A proto asi nedělalo Alešovi problém mě jednou při mé návštěvě toalet odchytnout v úzké vstupní uličce. Dali jsme se do řeči, a alkoholem v krvi jsem to přestala řešit a mile jsme si popovídali, nedokážu odhadnout, jak dlouho jsme tam tak stáli - asi 10 nebo 15 minut.

Po mojem návratu ke stolu byli spolužáci totálně zmateni. Jiná spolužačka se mě zeptala, jestli to byl můj přítel, což jsem jí hezky rychle vyvrátila. Nevím, jak ji tohle napadlo, vůbec jsme se k sobě nijak víc neměli, teda aspoň já jsem to nezaznamenala. Tak to zkusila ještě jinak a zeptala se mě, jestli teda chodím s Kubou. Ne, ne, ne! Už mě to přestávalo bavit. Kuba se smál...